Tak na tuhle akci jsme se všichni moc těšili. Z bigbítu na Korábu u Kdyně jsme totiž nemuseli nad ránem odjíždět ospalí, protože Jirka, který akci pořádal (patří mu za všechno obrovský dík), nám na ubytovně hned vedle rozhledny zajistil nocleh. Toho samozřejmě někteří členové kapely využili a mezi aparáty nasoukali do svých aut i své drahé polovičky.
Hned při prvních tónech nám bylo jasné, proč k rozhledně Koráb míří všechny kapely tak rády. Akustika je na parketu přímo úžasná, málokteré místo se může pochlubit tak libozvučným prostorem. Na druhou stranu ale nadmořská výška Korábu není zrovna na úrovni Klatov, takže někteří měli docela problém se k chatě a parketu vyškrábat. Divili jsme se, že se tam Chaostýmu podařilo vytlačit starý DAF, který při rychlosti vyšší než 60km/h mění původní tvar i barvu.
Během produkce nás spousta lidí zve na kořalky, což za dané situace neodmítáme, protože auta jsme zazimovali do příštího dne. Na některých z nás je ovšem vidět stoupající hladina alkoholu v krvi a naše skelné pohledy nevěstí nic dobrého. Po vydařené produkci nás čeká večeře v podobě epesního guláše, který pro nás Jirka připravil. On totiž není guláš jako guláš a tenhle byl opravdu vynikající. K vedlejšímu stolu si sedají naše drahé polovičky, do jídla se jim ale příliš nechce. Franta se děvčat ptá, jestli si dají s námi. Holky s díky odmítají. „Prodáváš to jak Baťa dřeváky,“ říkám Frantovi, přičemž se ve mě probudí má profese, sázím na stůl talíře, nabírám guláš a porce přistrkuji před holky. „A nechci slyšet, že nemáte hlad,“ snažím se mít poslední slovo a za smíchu ostatních se vracím ke svému guláši. Po večeři se vracíme na parket všechno sbalit. Náš technik Kabátník se během večera vyšťavil natolik, že při rozborce aparátu usnul v dodávce mezi bednami. Ovšem ve stoje. „Kabáááááát!! Vstávéééééj!!“ křičíme na něj. Chaos přidá pískání. Nic. Nakonec s Kabátem zatřeseme. Ten s sebou trhne, lekne se a zacouvá do úzké uličky mezi bedny. „Ty vole, kde jsou ty kamna?“ zmohl se Kabátník na jedinou větu. Těmi kamny myslel naše elektro – distribuční jednotky, které měly stát v místě, kam Kabát zacouval.
Já s balením raději neotálel a šel jsem si pro věci na jeviště, když ještě ostatní trávili guláš. Jdu alespoň zkontrolovat, jestli jsem na pódiu něco nenechal. Mezitím do mě ovšem náš hostitel Jirka do mě nalil panáky, takže jsem se k jevišti blížil mírně vrávoravým krokem. Piko si balí svůj multiefekt G-Major (modelová řada) a přitom si příhodně zpívá refrén harlejovské písně Major Zeman. Na kraji jeviště míjím našeho osvětlovače Jirku, který zrovna smotával kabely od mikrofonů. Bohužel jeden zamotal i se mnou. Rovnováhu už jsem neudržel a ve snaze zmírnit pád jsem se opřel o kufr s Pikovým multiefektem. Na něm bohužel stálo pivo. Kufr byl okamžitě politý a navíc ještě s promáčklým víkem. „Ty vole! Do Majora!“ zhrozil se Piko a otvírá futrál. Kontroluje zda efekt náraz přežil a k tomu si opět zpívá: „Vítejte zpátky, majore.“
I když je skoro ráno, ještě chvíli sedíme v restauraci a rozebíráme všechno možné. Nakonec nás přece jen přepadne únava a postupně se trousíme do pokojů. „Jestli přijdu nahoru a budete tam řádit ve třech, tak si mě nežádej,“ smál se Dan, když jsem s Verčou odcházel do pokoje. Ve vedlejší místnosti totiž už dobrou půlhodinu spala Danova Věrka.
Ráno, resp. v poledne odcházíme na snídani a zjišťujeme, že technici i Piko už jsou dávno pryč. U snídaně sedím jen já, Dan, Luděk a Franta. I když jsme dost nevyspalí, hodnotíme tuhle akci na výbornou. Díky Jirko, měli jsme se u tebe jako Iron Maiden. Rádi zase přijedeme.